Paní Marie si přišla do poradny pro radu, co má dělat s tím, že se jí nechce chodit domů. Že má dvě děti, Jiříka a Marušku, a manžela Jiřího. „Doma mám hodně práce kolem dětí, nákupů, vaření, úklid,… To mi ale nevadí. Vždycky jsem si přála mít rodinu, starat se o to, aby v našem „hnízdě“ bylo dobře všem, abychom si byli oporou a „přístavištěm“. „Dělám pro to všechno, ale něco ve mně se změnilo. Nechce se mi domů…. Co mám dělat, aby se mi moje radost z toho, že mám rodinu a pěkný domov zase vrátila.“
Po několika minutovém rozhovoru vyšlo najevo, že se paní Marie necítí doma dobře. Všem ustupuje na úkor vlastní pohody. Nemá pořádně čas na odpočinek a už vůbec ne na svoje koníčky, které jí dělají radost. Má strach o tom mluvit s manželem, protože ho nechce zklamat, „je to hodný chlap a má přece právo si doma odpočinout“.
S paní Marií jsme mapovali její potřeby, mluvili jsme o tom, jak je důležité, aby se nebála o nich mluvit s manželem, že domov je místem, kde má být dobře všem. A to jde tehdy, když si všichni řeknou, co doopravdy potřebují a s čím si mohou vzájemně pomoci.
Paní Marie docházela zprvu do poradny na konzultace sama, po několika sezeních s ní přišel i manžel a nakonec přišli všichni. Postupně porozuměli svým potřebám a potřebám druhých, a věděli, jak na to, aby bylo doma dobře všem.
V poradně se seznámili s tím, jak způsob komunikace ovlivňuje naše emoce a vztahy, proč je pro naše zdraví důležité cítit se dobře a jak to udělat.