Být babičkou je velmi osvobozující a inspirující. Mám dva malé vnoučky, kteří něčemu rozumí, něčemu nerozumí, a to je pro ně velmi frustrující, zrovna tak jako pro nás. S přibývajícím věkem daleko lépe rozumím potřebám malých dětí, čehož velmi lituji, že tuto moji nynější schopnost v takové míře nepoznaly moje děti, když byly ještě malé.
Všichni máme různé potřeby, které si umíme uspokojit v dospělosti, i neumíme. Jak to umožňujeme našim dětem? Potřeba být sám sebou, dělat věci tak, jak si přeji, jak se mi to líbí, jak mě to baví, přitom neohrožovat druhé a věci bezděčně neničit. Mnohdy si svoje potřeby neuspokojíme, natož to umožníme našim dětem, protože jsme stále pod tlakem okolí, norem a vzorů.
Nedávno jsem jela s jedním vnoučkem zařizovat několik nutných záležitostí do centra města. Mělo pršet, a tak jsem ze strachu, abychom nezmokli, chtěla vzít deštník. Při odchodu z domova, jsem malému řekla: „ještě si vezmeme deštník“. To jsem netušila, jak lákavá věc to pro něj byla. Hned ho chtěl, že ho ponese. Blesklo mi krátce hlavou: „a jejda, to jsem zase něco řekla!“. Ale vzít se to již nedalo, a tak jsem zvolila pro malého deštník co nejlehčí a nejmenší, protože jsem viděla jeho potřebu ho nést. Deštníky jsme tedy nakonec měli dva, jeden on a druhý já. Ve chvíli odchodu z domova jsem již neměla čas hledat zajímavější zástupný předmět, který by malého uspokojil víc než deštník, o který měl takový zájem. Mělo pršet, takže by nás zkušenost s deštníkem stejně neminula, a vyrazili jsme ven.
Hned v autě si malý deštník musel otevřít a schovat se pod něj. Tak jsme jeli velmi pomalu a opatrně, já se stálým dohledem na deštník a vnuka a vnuk na deštník. Jeli jsme 15 minut autem a vystoupili jsme v obchodním centru. To však nebyl konec s deštníkem. Můj malý společník měl potřebu jít s otevřeným deštníkem dál do nákupního centra. Chvíli ho držel nad hlavou, chvíli vedle sebe obrácený širmem dolů, vždy podle síly a potřeby. Vysvětlení, že neprší, nezabralo. Bodejť, když v autě také nepršelo a mohl ho tam mít! Tak jsem si mylně zdůvodnila: „nu což, v garážích centra to nevadí a až ucítí, že je pro něj těžké deštník nosit, složí ho a půjdeme bez něj“. Vyjeli jsme výtahem do patra s obchody a vnouček si nesl deštník statečně nad hlavou, naklánějící se vpravo, vlevo. V žádném případě ho nechtěl složit. Byl s ním šťastný, i když na něm bylo vidět, že je pro něj deštník velkou zátěží. Uhýbali jsme se kolemjdoucím, aby měl dostatečný prostor pro získání svojí „důležité zkušenosti“. Asi po deseti minutách mi dal deštník do ruky, abych ho složila, bylo na něm vidět, že už na něj nemá sílu. To byl moment mojí velké úlevy, mohli jsme spokojeně pokračovat dál a držet se za ruce.
Varianta dvě by byla pro mě jednodušší. Vnoučkovi bych deštník vzala a vysvětlila mu, že se v nákupním centru deštník nenosí, že tam neprší, že se to nedělá,… a sledovala bych jeho frustraci z neuspokojené potřeby. Nerozuměl by mi, velmi by plakal a tekly by mu slzy jako hrachy. Tak jsem radši zvolila variantu jedna, dávala jsem pozor na kolemjdoucí a užívala si spokojenost malého tvorečka s jeho nově získávanou zkušeností, jak těžké je nosit deštníky rozevřené a jak je prima je zavřít, když už na ně nemáme sílu. Vnuk má zkušenost a já také. Oba jsme si uspokojili svoji potřebu. On, nosit deštník, a já, umožnit mu tu zkušenost a radost z toho. Nikoho jsme neohrozili, nic jsme nerozbili, a oběma nám bylo dobře.
Často vídám a slýchám rodiče, prarodiče, vychovatele, jak dětem říkají, co mají a nemají dělat, dokonce, co musí a nesmějí dělat, ale málokdy slyším, aby si vyzkoušeli, co a proč je pro nás dobré. Většinou jsou děti vedené k tomu, co se musí, má, jak a proč se to má nebo musí, a nedáme jim možnost si to vyzkoušet a poznat. Nedáme jim možnost prožít si dostatečně uspokojení jejich potřeb, protože to zrovna není naše potřeba nebo je to náš strach z toho, co by z nich vyrostlo… Dali bychom jim tím možnost rozumět našim potřebám a potřebám druhých, být k sobě přívětiví i ke druhým.
Nad kvalitou uspokojování si potřeb se zamýšlím spolu s klienty již delší dobu. V praxi se nám ukazuje, jak je pro ně těžké pojmenovávat jejich skutečné potřeby, natož si je uspokojovat. Někdy mají strach ze selhání, stydí se, bojí se zavržení, odsouzení, zakazují si je, zakazují si být sami sebou. Odměnou za to dostávají nespokojenost, stres, smutek, frustraci, únavu, hněv, agresivitu. Přitom stačí tak málo, vzít si do nákupního centra deštník…
Poradna Thése
Příběh: DEŠTNÍK
