Mamince bylo 81 let a lékaři zjistili, že trpí neprůchodností střev. Po operaci ji přeložili na oddělení pro dlouhodobě nemocné, neměla sílu se zvednout z postele, nemohla jíst ani pít, byla slabá, ale plně při vědomí, diagnostikovali jí rakovinu v pokročilém stádiu. V nemocnici měli nedostatek personálu a plný stav pacientů. To se odráželo na kvalitě péče. Inkontinenční pomůcky jsou hrazené pojišťovnou tři kusy na den, a to platilo asi i u personálu jako norma pro četnost jejich výměny. Jenže, co to dělá s pokožkou u citlivých lidí, to neměl čas nikdo řešit. Maminka patřila k lidem, kteří si nikdy neříkali o pomoc, všechno zvládala sama a byla na to pyšná. Teď ležela v nemocnici bezmocná, a když požádala o pomoc, byla vulgárně odbytá. Poprvé na můj dotaz, jestli by šla ke mně žít, že jí budu pomáhat, kývla. Z nemocnice ji nechtěli pustit do domácí péče, ale když jsem jim řekla, že mám vzdělání a praxi v podobném oboru a že na tom trvám, dostala jsem letáček na domácí hospic, na domácí zdravotní péči a papír na sanitku.
Maminku mi přivezli hned druhý den. Lehla si do předem připravené postele položkami chránícími matraci, ale zároveň příjemnými tak, aby nedráždili citlivou pokožku mojí maminky, a řekla: „jé, ty máš tak pohodlnou postel“. Bylo vidět, že jí postel pohodlná a že jí je u mne doma dobře. Nebylo možné mamku odvézt k ní domů, protože její zdravotní stav vyžadoval 24 hodinovou péči a její byt byla jedna malá místnost a kuchyňský koutek. Maminka by tam neměla svoje soukromí a pečující by neměl v noci kde spát, další lůžko by se tam už nevešlo.
Když jsem v nemocnici domluvila převoz maminky ke mně domů, věděla jsem, že 24 hodinovou péči sama nezvládnu. Povolala jsem proto posily z celé rodiny. Sestru s jejím manželem a moje dospělé děti. Hledali jsme časové možnosti, kdo a kdy může být s maminkou, aby jí poskytl potřebnou péči. Řešení jsme našli. Sestra s manželem jezdili v úterý, dcera ve čtvrtek a v pátek, v pondělí docházela pečovatelka a já jsem se starala o maminku ve středu a v noci. O víkendech jezdila celá rodina mojí sestry i moje. Mamku navštěvovali mimo sestru a švagra ještě tři vnučky, jeden vnuk, jeden pravnuk a jedna pravnučka. Vždycky jsme se různě střídali v přímé péči o maminku, respektovali jsme její potřebu soukromí na hygienu, na odpočinek, na čtení, na rozjímání. Byli to nádherné společné chvíle. Všichni jsme věděli, kromě maminky, že jsou to její poslední dny, a všichni jsme si její přítomnost chtěli naplno užít a zachovat si v paměti. V nemocnici mamince neřekli, jakou má diagnózu a maminka si několik týdnů myslela, že se vyléčí. Tu víru jsme po dohodě s celou rodinou mamince nechali až do doby, kdy se sama zeptala, jak to s ní vlastně je. Bylo to čtyři dny před jejím skonem, a my jsme jí pravdivě odpověděli.
Zdravotní péči jsme mamince sehnali ještě před jejím příjezdem z nemocnice. Domů nám zapůjčili infuzní stojan, my jsme na lékařský předpis zakoupili v lékárně potřebný infuzní roztok. Za maminkou docházela ob den zdravotní sestra, která jí roztok aplikovala do těla (maminka nemohla pořádně jíst ani pít). Maminka říkala sestřičce píchačka, sestřička měla smysl pro humor a vždycky se tomu společně zasmály. Hezky si spolu povídaly, dávaly si spolu kávu a moučník (maminka si vždycky jen lokla po lžičce a někdy si ukousla malý kousek moučníku a nechala si ho rozplynout v ústech) a čas potřebný pro infuzi jim rychle utíkal. S potřebnými léky pro maminku nám pomáhala její ošetřující lékařka. Ta nám řekla, že takovou péči, jakou má naše maminka, by si přálo hodně jejích pacientů, ale málokterá rodina jim to umožní.
Trochu jsme se báli pečovatelky, kterou jsme neznali. Neměli jsme s tím žádnou zkušenost, a pečovatelka nebyla české národnosti. Přišla k nám na doporučení, dodnes na její pomoc rádi vzpomínáme. Byli jsme s ní velmi spokojeni, byla naším velkým pomocníkem. Paní pečovatelka byla velmi citlivá, usměvavá a pracovitá. Když maminka usnula, tak v bytě sama od sebe uvařila a poklidila. Naučila nás recepty, které jsme neznali, a chutnaly nám. Dotazovala se nás, co a jak má dělat, aby mamince poskytla co nejlepší péči a tak, jak to má ráda. Vyprávěla nám, že také podobně pečovala o svoje blízké. Stala se na krátký čas součástí naší rodiny.
Maminka skonala v den, kdy jsme u ní byly se sestrou. Seděly jsme u ní a držely ji za ruce. Doba, po kterou jsme o maminku pečovaly, byla velmi náročná fyzicky, psychicky i finančně. Nikdy bychom to ale neudělali jinak. Po mamince nám zůstalo nejen hodně vzpomínek, ale i její byt, který mnohanásobně finanční náklady za její péči uhradil. Sama si velmi přeji, aby mi moje děti umožnily ve stáří a nemoci také dožít doma.